Základem mediačního jednání je dodržování zásady nestrannosti mediátora, vyváženosti podílu obou účastníků mediace na mediačním jednání, neutrality mediátora vůči účastníkům mediace, jakož i jeho nezávislosti. Z tohoto důvodu nesmí mediátor řešit konflikty účastníků, s nimiž ho pojí například příbuzenský vztah, známost či právní zastoupení, pokud jde o mediátora advokáta.
Mediace neřeší minulost, ale nastavuje účastníkům mediace pravidla pro přítomnost a budoucnost. Mediátor stranám nepřikazuje žádné povinnosti ani za ně konflikt neřeší. Je odborníkem na mediační proces a vede účastníky mediace k tomu, aby výsledkem jejich jednání byla dohoda přijatelná pro obě strany. Mediátor není v postavení soudce ani rozhodce.
Jestliže jsou účastníky mediace rodiče nezletilých dětí, pak i když přestanou být partnery, budou stále rodiči. A v tom tkví smysl, proč by měli v zájmu svých dětí využít služeb mediátora. Ten je vyškolen v mediačních a komunikačních technikách, které umožní účastníkům mediace nastavit jinou formu jejich vzájemné komunikace a opustit zacyklení ve starých křivdách a nedorozuměních.
Výhody mediace jsou mnohé. Zejména jde o zachování soukromí všech zúčastněných. Mediátor je vázán mlčenlivostí nejen po dobu trvání mediace, ale i po jejím skončení. Účastníci mediace jsou také vázáni smlouvou o mediaci k mlčenlivosti a nemohou u soudu použít informace či listiny získané v rámci mediačního jednání. Mediace může probíhat rychleji než soudní řízení, mediátor navazuje s účastníky mediace přímý kontakt a zajímá se o jejich potřeby a zájmy, strany konfliktu samy formulují přijatelná řešení pro ně samé, proto je budou ochotněji dodržovat než rozhodnutí soudu. Nikdo není vítěz ani poražený. Účastníci mediace odcházejí jako partneři, jimž leží na srdci zejména blaho jejich dítěte, a proto se v jeho zájmu dokázali sami dohodnout na výchově a péči o ně.
RYCHLOST Hlavní výhodou této metody, ve srovnání s řešením soud‑ ním, je kratší proces (v řádu dnů; ve složitých případech několika týdnů), méně nákladný proces (náklady mediace zpravidla nesou strany rovným dílem – každá polo‑ vinu), stranami ovlivnitelný výsledek a možnost zachování dobrých vztahů do budoucna (nebo alespoň jejich další nezhoršování, což se děje s postupujícím soudním řízením). MLČENLIVOST Mediace probíhá neveřejně. Mlčenlivost mediátora a případně dalších osob, které se spolu s ním účastní na pří‑ pravě či průběhu mediace, je ošetřena zákonem (§ 9 zákona o mediaci). Mediátor proto nemůže působit v roli svědka v případném soudním řízení. Povinnost důvěrnosti se vztahuje i na dokumenty, které během mediace vznikly (například mediační zápis, poznámky mediátora). Naproti tomu smlouva o provedení mediace a závěrečná mediační dohoda nejsou předmětem mlčenlivosti, pokud se strany nedohodnou jinak. Bývá také obvyklé, že povinnost mlčenlivosti je smlouvou o provedení mediace rozšířena na strany konfliktu a jejich právní zástupce. Pokud by totiž hrozilo, že sdílené informace budou při neúspěchu mediačního procesu použity proti straně, která je sdílela, nebylo by téměř co mediovat. ŘEŠENÍ POD KONTROLOU STRAN Určité ustoupení z pozic, přiznání vlastního pochybení, uznání a ocenění druhé strany, případně omluva – to vše v mediaci pracuje pro dohodu. Mediace nehledá viníky, ale orientuje se na řešení – pro teď a pro budoucnost. U nalézaných řešení je možná výrazná kreativita oproti možnostem, které má soud při vynášení rozsudku. Pokud jde o zájmy a potřeby stran, které jsou při mediaci „vyta‑ ženy na světlo“, zdaleka nejde jen o peníze. Svou roli hraje například potřeba ochrany dobrého jména, respektu, bez‑ pečí, důvěry, možnosti spolehnout se na druhého, potřeba zbavit se napětí a začít novou životní (pracovní) kapitolu, pocit sounáležitosti nebo naopak možnost rozhodovat o svém životě … a mnoho, mnoho dalších. A tyto potřeby lze v mediaci promítnout do závěrečné dohody – v konkretizované formě jejich zajištění. DOBROVOLNOST Zároveň hraje svou roli fakt, že vlastní proces mediace je dobrovolný; strany jej mohou kdykoliv přerušit či ukončit (§ 6 odst. 3 zákona o mediaci). Psychologicky tak nejsou „tlačeny“ do řešení a naleznou-li je společným úsilím, je tím zároveň dán předpoklad pro dodržování výsledné mediační dohody. NESTRANNOST mediátora – jeden ze stěžejních principů mediace – v sobě zahrnuje nejen nepodjatost ve smyslu zákona, ale je udržována v průběhu celé mediace vícero způsoby. Mediátor dbá na to, aby každá ze stran dostala stejný prostor pro vyjádření. Mediátor nehodnotí a nepřiklání se k žádné ze stran – ať už pro obsah či způsob vyjádření jejího stanoviska, nebo proto, že je mu někdo lidsky sympatičtější. Svou nonverbalitou, rovnoměrným očním kontaktem, stejně jako ústním projevem, vytváří pro obě strany stejně bezpečné prostředí. Ve zjitřené komunikaci mezi stranami „pracuje pro obě stejně“, pokud jde o neutralizaci negativních výroků, vyzdvižení všeho pozitivního a spojujícího, při pře rámcování vyřčeného do pozitivních souvislostí. Zároveň důsledně dbá, aby žádné ze stran nevkládal při použití mediačních technik do úst to, co strana ve skutečnosti neřekla. LIMITY MEDIACE DRUH KONFLIKTU A CÍLE SPORNÝCH STRAN Mediace není všelékem na všechny druhy konfliktů, ani na „vhodný“ konflikt kdykoliv v jeho průběhu. Mediace například není schopná ošetřit „statusové konflikty“, kde je třeba rozhodnutí příslušného orgánu. Také není vhodná tam, kde jedna ze stran „umí jedině vyhrávat“; kde má být jedním z cílů procesu veřejná dehonestace protistrany; kde existuje výrazná nerovnost mocenských pozic mezi stranami nebo silný konkurenční boj znemožňující stranám otevřené sdílení informací. Jako kontra indikátor pro mediaci bývá uváděna také výrazná psychická porucha u jedné ze stran či výrazná závislost na omamných látkách nebo alkoholu, znemožňující přijímat za sebe závazná rozhodnutí. OBAVA ZE ZANEDBÁNÍ PÉČE ŘÁDNÉHO HOSPODÁŘE Dalším limitem je postoj konkrétních stran, stejně jako mocenských orgánů, k vlastní mediaci. Z pozice strany konfliktu přistupují k mediaci zdrženlivěji například orgány státní správy a samosprávy. Jako důvod bývá uváděna obava, zda by uzavřením mediační dohody, coby institutu narovnání, nebyla porušena zákonná péče řádného hospodáře. A tak se „pro jistotu“ tyto orgány soudí. Přitom účelem institutu narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že se původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, zruší a nahradí se závazkem novým. K hledání takového řešení je mediační proces „jako stvořený“. 07 Ke zvážení obchodního úspěchu při soudním jednání je třeba vzít v úvahu konkrétní podmínky případu (sílu důkazních prostředků, reálnost alespoň částečného vymožení pohledávky po letech soudních sporů atd.), případně odborné posudky a další dostupné podklady a také aktuální judikaturu či jiná rozhodnutí příslušné auto‑ rity v obdobných případech. Po zvážení všech okolností může být ukončení sporu formou narovnání (odpovídající mediační dohodou) tím nejlepším východiskem.
Autor: Adam Grof
19. 10. 2015
Loading ...